CINK
Aline Hufschmitt: Rozhovor se Sergem Delmasem
Serge Delmas, profesor hry na trubku a cink na pařížské konzervatoři a současně koncertní umělec, se již několik let věnuje výrobě cinků a tichých cinků. Vyptávala jsem se ho na výrobu těchto nástrojů.
♠ Co nám můžeš říci o původu cinku ?
Jeho původ je nejistý, ale obrázek zobrazující cinkistu známe již z hudební ikonografie z 8. století. Podle postavení prstů se lze domnívat, že nástroj- dutý roh z nějakého zvířete- je vybaven jednou či dvěma dírkami. Těžko říci, zda jde o cink, avšak v museu v Cluny se nachází socha z poloviny 13. století, kde jsou vidět osmihranné cinky. To, že jsou osmihranné, svědčí o tom, že byly určitě vyrobeny ze dřeva nebo třeba ze slonoviny. V každém případě se cinky od té doby vyrábějí ze dvou slepených částí a už se dá opravdu mluvit o cinku. Zcela jisté je, že v roce 1226 se v Bologni zmiňuje existence dvou cinků, které údajně měly hrát moteta po mši, protože to v kostele nebylo povoleno, ale fakt, že hrály moteta je zmíněn. V této době byly cinky vybaveny alespoň pěti dírkami, aby mohly vůbec správně hrát tyto skladby. V Německu se v 17. století nebo dokonce i dříve nepoužíval v souvislosti s dechovými nástroji výraz "hrát na nástroj" ale "kornovat nástroj". Domnívám se, že původ je odvozen od slova cornet.
♠ Poskytují různé elementy hudební ikonografie zajímavé informace pro výrobu cinků ?
O výrobě cinků nám hudební ikonografie poskytuje informací velmi málo. Dá se srovnávat velikost cinku a lidské postavy a z toho vyvozovat, jaké ladění se používalo, je však možné, že v době, kdy vše bylo symbolické, proporce anděla a jeho cinku nemusely odpovídat realitě. Umělecké ztvárnění bylo příliš volné na to, aby byly ikonografické zdroje hodnověrnými. Jediná jistá a zajímavá informace, kterou je možné získat, je existence či neexistence určitých nástrojů: cinku tichého, cinku zakřiveného, cinku přímého s nátrubkem, atd. ... ale jejich rozměry nejsou hodnověrné. V 16. a 17. století existují četná zobrazení cinků, stejně jako v 15. století v rámci výjevů pouliční hudby. Avšak v 15. století existoval cink jen jako druh serpentu a nemyslím si, že šlo o nástroje dokonalé ...na pohled snad ano, ale z hudebního hlediska to nemohlo být nic úžasného, jinak bychom je mohli vidět i po ukončení mše.
♠ Co mi můžeš říci o geografickém rozšíření cinku a o rozdílech v jeho výrobě mezi jednotlivými zeměmi?
Cink je hudební nástroj, který se rozšířil po celé Evropě: ve Francii, Itálii, Anglii, Německu, Rakousku ...Cinky měly různé mensury, například německé cinky měly větší mensury než italské ... z jakého důvodu? Nevím, jedny i druhé hrají velmi dobře. Možná to bylo kvůli tomu, že se německé cinky lépe pojí s pozouny a všemi basovými žesti, kdežto italské cinky hrály spíše se smyčci. To je ovšem jen osobní názor, avšak jediné vysvětlení, které jsem našel. Italská hudba byla velmi rozšířená a hrála se po celé Evropě.
♠ Jak ovlivňuje nástroj mensura?
Na základě jakých zdrojů se dá udělat autentická mensura ? Mensura je sled geometrických proporcí vzhledem ke zlatému řezu, to znamená, že k výpočtu vzdálenosti mezi dírkami se využívá zlatého řezu. Dírky mají také určité poměry, které jsou velmi charakteristické. Poslední dírka je menší, než by měla, kvůli přizpůsobení se velikosti lidské ruky.V té době bylo používání matematických poznatků zcela běžné a dobré zvládnutí počtářských metod bylo nutností. Objevil jsem jednu italskou rodinu - rodinu Bassano z Verony, která stavěla cembala. Pro návrh cembal používali poměr zlatého řezu, tedy poměr 1/618, který byl již dlouho znám. Tato nástrojařská rodina se pustila do výroby cinků a hned vyráběla nástroje, které hrály velmi dobře. Zajímalo mě proč a říkal jsem si, že onen poměr tady musel hrát určitou roli...Zvládnutí proporcí a zlatého řezu bylo pro výrobu cembal nezbytné. Bylo to ono mistrovství, které jim umožňovalo vyrábět dobře hrající cinky. Proporce jsem znovu začal užívat a znovuobjevil jsem je pro výrobu. Nejdříve jsem si přečetl traktát o božské proporci (la divine proportion) od Lucase Paccoliho, což je popis faktů a mistrovství, jež se dá užít jak pro vytvoření mensury stejně jako v architektuře či v poezii. Strávil jsem dobrý rok prováděním cvičení, která jsou na konci traktátu. Dosáhl jsem určitého stupně dokonalosti v používání proporcí a ty používám při stanovení mensury cinku. Zjistil jsem, že výsledek skutečně odpovídá cinkům z muzeí, stejné rozložení dírek a další věci...
♠ Mohou dochované cinky spolehlivě sloužit jako modely pro výrobu nástrojů nových?
Dá se spoléhat na cinky, které se nacházejí v Evropě, avšak ne na všechny, poněvadž některé jsou "hnuté". Ve většině případů dřevo pracovalo a nasálo vlhkost, navíc byly špatně restaurovány, v různých podmínkách...u některých se můžeme jen dohadovat, co se asi přihodilo! V Itálii se naproti tomu až do dnešních dnů zachovaly výborné exempláře, konkrétně v soukromých sbírkách ve Veroně. Představují dobré svědectví o instrumentáři své doby.
♠ Existují další traktáty popisující výrobu cinku ?
Existuje traktát od Mersena. Mersene popisuje cink se šesti dírkami, mně se jej ale vyrobit nepodařilo, lépe řečeno, nástroj, který by hrál. Tento nástroj zahraje jen pět not stupnice. A netuším, jak by se daly zahrát další. Mersene některé informace nezbytné pro fungování patrně opomenul, nepřišel jsem však na to kde a tento cink prostě nehraje. Mersene nebyl výrobcem, byl to teoretik, který vztahy proporcí neznal a ani o jejich existenci nevěděl, jinak by je ve svém traktátu zmínil, nicméně některé mensury pro popisovaný cink tam uvádí. Pokud jde o Bassana, po něm traktát nezůstal. Žádný traktát napsaný opravdovým výrobcem cinků nemáme.
♠ Která dřeva se na výrobu cinků používají?
Často se používají dřeva ovocná, pokud možno s jemnou strukturou na rozdíl od dřev s vláknem dlouhým, která pracují a štípou se. Použití určitého druhu dřeva však nezáviselo pouze na jeho fyzikálních vlastnostech. Každá dřevina byla spojována s určitým symbolem, který se musel shodovat se symbolikou určitého nástroje. Roger J.V. Cotte o tom napsal knihu, ve které se lze dočíst o symbolice cinku a cinku tichého. V Monteverdiho díle se objevuje cink jakožto znamení pekla a "rohatého", neboli ďábla. Když chce Monteverdi naopak evokovat anděly na nebesích, používá cinky tiché. Tichý cink je rovný a vyrobený z jednoho kusu, kdežto křivý cink (ve tvaru rohu) je vyrobený z kusů dvou. Dřevo pro tento nástroj muselo být velmi stabilní, protože dobová lepidla rostlinného či zvířecího původu neodolávala vlhkosti. Obě půlky cinku nebyly slepeny a kdyby dřevo nebylo stabilní, pracovalo by a zakřivení obou půlek by si pak už vzájemně neodpovídalo. Mimochodem, v muzeích na tento problém narazíte- je tam velké množství cinků, na které se z tohoto důvodu vůbec nedá hrát. Ke spojení obou půlek se na vícero místech používalo obepnutí/převázání. Poté se cink potáhl mokrým pergamenem, který po vyschnutí obě poloviny cinku sevřel. To dodávalo cinku jeho těsnost. Kůže si udrží svoje rozměry i suchá. V použití kůže nebo pergamenu nebyl výraznější rozdíl, s tím že pergamen je velmi pevný a odolný vůči vlhku a teplu, kdežto kůže je křehká. K výrobě cinků se požíval ořech a tis, jak popisuje Trichet ve svém traktátu o různých dřevech používaných k výrobě cinků. Ořech má špatnou pověst, poněvadž, když si pod ním zdřímnete nebo spočinete, stane se, že pocítíte nevolnost či bolení hlavy. Příčinou jsou stromem vylučované toxiny, které zároveň brání ostatním rostlinám, aby rostly v jeho blízkosti. Pokud jde o tis, výtažky z jeho bobulí sloužily k potírání hrotů šípů nebo dokonce k trávení lidí. Používala se též další dřeva, například trnka, jež se může spojovat s trnovou korunou Krista. Tato dřeva měla evidentně neblahou pověst, neboť lidem způsobovala zlo či jim škodila. Tichý cink se vyráběl ze dřevin, která lidem něco přináší, jako jsou jabloň, hrušeň nebo také zimostráz, který měl charakter věčnosti. Zdá se, že zřejmě náhodou, vedle aspektu symbolického, jsou to dřeva k výrobě nástroje obzvlášť vhodná.
♠ Z jakého dřeva jsi vyrobil můj cink ?
Tvůj cink je z (javoru) klenu.
♠ Dnes už tedy stejná dřeva nepoužíváš?
Ano, taky ale používám dřeva exotická, mají stejné vlastnosti, jsou však tvrdší. Používám je, poněvadž jejich tvrdost umožňuje vyrobit cink lepších vlastností. Dříve se používala slonovina, která je teď zakázána a především v tomto množství. Tento materiál dovolí dosáhnout maximální tvrdosti v dutině, která je pro kvalitu zvuku zásadní. Cink lépe vibruje, má méně "parazitních zvuků", tón se lépe ozývá, navíc je snazší nasazení a není nutné se tak namáhat.
♠ Jaké jsou prameny, podle kterých vyrábíš nátrubky ?
Ve skutečnosti se v muzeích nezachoval ani jeden původní nátrubek ze 17. století. K dispozici jsou pouze kopie z 18. století. Přesto nám však zůstal určitý odkaz a jak velký! Jde o tiché cinky, kde je nátrubek součástí nástroje. Dá se předpokládat, že cinkisté, střídající cinky křivé a tiché nemuseli měnit průměr nátrubku a domníváme se tedy, že nátrubky cinků se svými vnitřními rozměry blížily nátrubkům cinků tichých. V ikonografii známe nátrubky velké, i jiné, velmi malé, že je lze sotva rozeznat v semknutých rtech. I tady však není nic jisté.
♠ Výroba nátrubku ti tedy musela dělat problémy ?
Hlavní problém při výrobě je dřík nátrubku. Pokud není dřík udělaný správně, neladí oktávy, což by se dalo svést na nástroj, ale problém nástroje to není. V dnešní době je velké množství cinkistů, kteří takový nátrubek používají a potom zpochybňují kvalitu nástroje. Při výrobě nátrubku vše záleží na tom, co se hledá... Jsou nátrubky, jenž hrají dobře v jedné oktávě, v jedné a půl, jiné ve dvou, vždy je ale nutné dělat kompromisy, co se získá na jedné straně, ztratí se na druhé.
♠ S jakými problémy, vedle problému s nátrubky, jsi se potýkal při výrobě tvých prvních cinků?
Začal jsem kopírováním anglických plastových cinků, které koneckonců nehrály tak špatně. První problém spočíval v druhu dřeva, tehdy jsem používal buk kvůli jeho nízké ceně, ale vůbec to nehrálo, tak jsem rezignoval. Abych pravdu řekl, už jsem to vzdal, ale zajímalo mne, jestli je dřevo opravdu tak důležité, jelikož jsem chtěl používat dřeva levná. Pak jsem onen nástroj zkopíroval v ušlechtilejším dřevě, v ořechu, a už to hrálo podstatně lépe, ale pořád jsem tam měl stejnou chybu, chybu v mensuře. Ponořil jsem se, jak už jsem říkal, do matematických traktátů své doby a své cinky jsem vylepšil. Když člověk skutečně neumí cink vyrobit, nemůže ani odstranit nedostatek v mensuře, nemůže ani určit, kde je chyba. Já jsem tedy udělal celou řadu pokusů, měnil jsem mensuru na různých místech, poté jsem zjistil, že menzura se dá rozdělit na 5 rovnoměrných částí, mezi kterými je poměr zlatého řezu. Velmi důležitá je první část u nátrubku a čím jdeme dál, důležitost klesá. Po vyvrtání se stejně dělají drobné úpravy, které se projeví až při použití. Díky nim čím dál lépe chápeme, jak nástroj modelovat a jak která úprava ovlivňuje vlastnosti. Každopádně se musím naučit ještě spoustu věcí.
♠ Mohl bys nakonec popsat jednotlivé kroky při výrobě cinku ?
Na začátku mám dva kusy dřeva. V jednom ze dřev udělám zakřivený žlábek pomocí šablony, protože oba kusy si musí přesně odpovídat. Potom prkno obříznu a dám prohlubni skoro konečné rozměry, i když nechám určitou rezervu, jež můžu později dorovnat a brousit bez nebezpečí většího pochybení. Pak obě poloviny slepím lepidlem živočišného a rostlinného původu, přidávám do něj pryskyřici. Je to můj vlastní recept- pryskyřice nedovolí, aby lepidlo nabralo vlhkost. Lepidlo je ale stále živočišného či rostliného původu a je velmi podobné lepidlům oné doby. Získám takto cink čtvercového průřezu. Opracuji ho, abych na konci cinku dostal stejnostranný průřez, poté kónicky odeberu přídavky na straně u nátrubku. Poté s pomocí šablony (která drží cink zakřivený) ořežu hrany, a dostanu tak osmiboký cink. Pak vyřežu ozdobné ornamenty a kosočtverce v místech mezi nátrubkem a první dírkou. Potom nástroj máčím v roztoku slané vody, aby nasákl, aby se dřevo stabilizovalo a nepracovalo, i když už je suché, protože prkna musí být nejméně 15 až 20 let stará. Když nástroj vyndám z lázně, nechám ho vyschnout a poté jej znovu namočím, ale tentokrát v oleji, zhruba na dva měsíce. Vyndám ho, abych dokončil mensuru. Vyvrtám dírky na místech, kde mají být a tehdy začínám nástroj ladit. Neznamená to, že už se nevěnuji mensuře, jistě, dutina je zakřivená, ale existují vhodné nástroje, kterými se dá případné dřevo odstranit. Když skončím ladění, ponořím opět nástroj na týden do oleje. Pak ho vytáhnu, abych ho znovu doladil nebo případně doopravil. Toto se opakuje nejméně čtyřikrát, než se dá říci, že se ladění nehne. Dírky lze při ladění zvětšovat, dírka se rozšiřuje směrem dovnitř. Uvnitř cinku jsou místa, kde lze mensuru upravovat zakřiveným pilníkem, to se často dělá na začátku, pokud neladí oktávy. Nakonec se cink potáhne pergamenem, zvuk cinku tím změkne, nástroj tolik nekřičí. Pozmění se maličko znělost, na ladění se nic nezmění, kůže slouží pouze k jeho zpevnění.
Přeložil R. Vašina, upravili M. Columby, B. Bukovinská